Historie užívání drog

Starověk

Mák se začal pěstovat nejdříve na jihu Španělska a Řecka, v severovýchodní Africe a Mezopotámii, snad proto je opium z těchto zemí dvakrát až třikrát silnější než z máku z Dálného východu.

První písemná zmínka o této rostlině se objevuje na sumerských tabulkách z 3. tisíciletí př.n.l., kde se pro ni používá znak, který znamená též „radost“.

Egyptské hyeroglyfy se zmiňují o šťávě z makovic (opiu) a doporučují ji jako analgetikum a uklidňující prostředek, nebyla tedy drogou, za jakou ji považujeme dnes.

Pěstování máku zřejmě pochází z Evropy a z Malé Asie, zatímco konopí se začalo pěstovat v Číně. Tam se objevuje nejdříve, asi 4000 př.n.l. a teprve o tisíc let později se rozšiřuje do Turkmenistánu. V jednom čínském lékařském pojednání z 1. století, které čerpá z ještě starších pramenů, se píše, že při nadměrném požití konopí začínáme vidět přízraky a při dlouhodobějším požívání můžeme mluvit s duchy a vznášet se.

Od pradávna se konopí vyskytuje v Indii.

V Atharvavédě se vypráví, jak tato rostlina vyrašila, když z nebe spadly na zem kapky božské ambrózie. Podle bráhmanské tradice povzbuzuje mysl, prodlužuje život a podporuje sexuální žádostivost. Hlavní buddhistické směry si jí cenily jako výborného meditačního prostředku. V lékařství se rostlina používala k léčení očních zánětů, nespavosti, suchého kašle a úplavice.

V Mezopotámii se první zmínka o konopí objevuje až v 9.stol.př.n.l., kdy zemi ovládnou Asyřané. Tehdy se používalo jako obřadní kadidlo. Skytové, kteří měli v oblibě otevřená ohniště, házeli velké hrsti hašiše na rozpálené kameny a utěsňovali spáry ve zdech místnosti, aby zabránili úniku kouře. Podobné techniky používali Egypťané k výrobě obřadního kadidla z konopné pryskyřice.

Starověké Řecko

Řekové přicházejí s kompromisním typem společnosti, jež umožní obyvatelům těšit se osobní svobodě. Ozvěnou tohoto postoje je Hippokratova škola, která chápe nemoc jako výsledek přirozených procesů a zbavuje ji tím pádem náboženství a magie. Hippokratés odmítá léčbu založenou na tom, že se z nemocné osoby přenese na jinou bytost, čímž popírá smysl obětního beránka. Jeho nová medicína nepotřebuje žádné oběti, místo toho využívá částečně k léčbě drogy.

Drogy přestávají být považovány za nadpřirozenou věc, jsou chápány jako „látky vyvolávající chlad, teplo, sucho, vlhkost, stahy a uvolnění nebo spánek.“ Je pro ně charakteristické, že léčí tím, že organismus sami ohrozí, stejně jako oheň zahojí ránu tím, že ji vypálí.

Theofrastos, autor prvního vědeckého pojednání o botanice, srozumitelně vysvětluje tento přístup, když píše o durmanu metelovém:

Podáváme jednu drachmu, má-li se pacient povzbudit a mít o sobě libé myšlenky, dvojitou dávku má-li blouznit a mít vidiny, trojitou, má-li nadosmrti zešílet a čtyřnásobnou dávku podáváme, má-li pacient zemřít.

Řekové zaznamenali též jev, kterému dnes říkáme tolerance, v němž viděli postupně zvyšující se odolnost, ne tedy vznikající závislost.

Žádná droga se netěšila takové oblibě jako opium. Svědčí o tom i fakt, že město Sicione se nejdříve jmenovalo Mekone, což je v překladu mák. Tato rostlina byla odpradávna spojována s bohyní plodnosti Démétrou.

Ve starém Řecku bychom jen těžko hledali sebemenší zmínku o tom, že by opium někomu jakýmkoli způsobem uškodilo a že by ho někdo považoval za zavrženíhodné.

Eleusínská mystéria

Šlo o obřad zasvěcení, po více než jedno tisíciletí o duchovní symbol antické kultury. Poutníkům byl nabízen vývar kykeón, složený z mouky a máty. Poutníci museli na svůj život přísahat, že zachovají v naprosté tajnosti podrobnosti celého zážitku. Inicializace byla zakázána pouze vrahům a tak se do Eleusíny sjíždělo mnoho lidí (ve 2.století každý podzim 2 až 3 tisíce), včetně známých osobností tehdejší doby. Obřadu se zůčastnil např. Sofoklés, Pindaros, Platón, Aristotelés, nebo Marcus Aurelius.

Lze předpokládat, že vývar kykeón, který byl poutníkům podáván, obsahoval mouku z obilí napadeného námelem. Ten dodnes roste na plošině nedaleko Athén, kde se bohoslužby odehrávaly. Obsahuje amid kyseliny lysergové. (Derivát diethylamidu této kyseliny - LSD.)

Ke starému Řecku je třeba ještě dodat, že nejrozšířenější drogou byl alkohol, konkrétně víno, které pili někdy i ve velkém množství téměř všichni.

Starý Řím

Římané převzali postoj k drogám od Řeků. Viděli v nich prostředek k zabíjení i k léčení.

V císařské době se často při setkáních kouřívalo samičí konopí k pozvednutí zábavy a potěšení. Základními rostlinami v Římě byl ale mák a vinná réva.

Údajně na doporučení svého osobního lékaře Galéna začínal Marcus Aurelius každé ráno dávkou opia, „velkou jako egyptský bob a rozpuštěnou ve vlažném víně“. Prakticky všichni jeho předchůdci na říšském trůně užívali denně různé protijedy. Část z nich požila opium na smrtelném lůžku k euthanasii. Ke stejnému účelu posloužilo nespočetnému množství římských občanů.

Nejvlivnější farmakologické pojednání celého starověku jsou „Léky“ řeckého lékaře Dioskúrida Pedania. Podle něj opium zbavuje bolesti, mírní kašel, brzdí průjem a předepisuje se i těm, kteří nemohou spát.

Ze stejného díla se lze dovědět, že poptávka po této droze převyšovala nabídku a proto se už v této době začala ředit.

Opium bylo stejně jako mouka zbožím s kontrolovanou cenou a bylo tedy zakázáno s ním spekulovat. Ve městě Řím se v roce 312 věnovalo prodeji opia 793 obchodníků a jejich celkový obrat znamenal 15 % veškerého výnosu z daní.

Za původce všech osobních i společenských konfliktů ale bylo i zde považováno víno. Podle starého zvyku (ne zákona, ten pití nezakazoval) však bylo jeho pití zakázáno všem ženám a mužům mladším třiceti let. U žen se porušení tohoto pravidla trestalo někdy i smrtí, např. Titus Livius vypráví, jak jeden patricij zabil svou manželku, když ji přistihl při pití. Také zmiňuje případ svobodné ženy, kterou její rodina odsoudila k smrti hladem za to, že otevírala skříňku, kde byly uschovány klíče od sklípku.

Islám

Obecně přetrvává názor, že Mohamed přísně zakázal víno. Ve skutečnosti pouze přikázal zbičovat opilce, protože nesplnil své povinnosti.

Co se týče opia, otec arabského lékařství Ibn Síná, neboli Avicenna používá opium jako euthanasikum a jeho velký žák al-Rází, neboli Rhazes, staví tuto látku na čelné místo ve farmakopéji.

Opium se tehdy pěstovalo hlavně v Turecku a Íránu. Rychlé územní rozšíření islámu přineslo opium na území táhnoucí se od Gibraltaru po Malajsii. Opiové tabulky nesly často vyražený nápis mašš Alláh, což znamená „přítomnost boží“. Až do 9. století se opium pojídá, i když Peršané jej už začínají i kouřit. Často se také zapíjí hroznovou šťávou smíchanou s hašišem.

Zajímavé je tehdejší srovnání alkoholu a opia a důvod, proč se dávala přednost droze prvně uvedené. Alkoholik se totiž nedožívá vysokého věku, je konfliktní, neplní své povinnosti a přestává se srozumitelně vyjadřovat. Na druhou stranu člověk závislý na opiu je schopný dál zodpovědně plnit své úkoly a navenek i bez potíží slušně vystupovat.

V 11. století vznikl takzvaný řád hašišínů, který se až do svého zániku stal vzorem pro pro evropské rytířské řády templářů a německých rytířů. Jeho členové dostávali při odchodu na bojiště značné dávky hašiše.

V Koránu ani v sunně nenalezneme zmínku o konopí. Rostlina se nazývá bangah a je doporučována k některým terapeutickým cílům i k obveselení. Rhazes, arabský Galénos, jí přičítá schopnost čelit vážným stavům melancholie a epilepsie. Pokud jde o nelékařské účely, byla v oblibě hlavně u rolníků, námezdních dělníků a městských otroků.

Káva

Byla v Arábii objevena někdy v 10. století, ačkoliv tam rostla miliony let. Teprve v této době někoho napadlo upražit několik zrnek a přelít je vroucí vodou, čímž došlo k uvolnění kofeinu. Brzy se přišlo na to, že káva zahání únavu a po řadě sporů, jestli je káva dobrá, nebo jestli by měla být zakázána, se nakonec rozhodlo, že káva je prospěšná, protože dává možnost neúnavného studia svatých písem.

Čarodějnice

Někdo považuje čarodějnice, coby strůjkyně zla, za pouhý výmysl inkvizitorů, jemuž nakonec skoro všichni uvěřili, jiní se domnívají, že to byly výjimečné bytosti hledající umělé ráje pomocí rostlin.

Zpočátku byly obviňovány, že pořádají satanské rituály, ale nařknutí z čarodějnictví byla hodně vzácná, což se změnilo, když papež Řehoř IX. nadiktoval první bulu proti čarodějnictví a dal inkvizitorům právo konfiskovat jejich majetek. To mělo pochopitelně za následek vznik pochybných inkvizitorů a velký nárůst čarodějek i čarodějů.

Vztah mezi drogami, chtíčem a čarodějnictvím je nepopiratelný. Zápisy z inkvizičních řízení vyprávějí pořád dokola o sabatu, což je podle nich „to nejhnusnější smilstvo bez ohledu na příbuznost - je-li pohromadě více mužů než žen, ukojí muži mezi sebou své nestoudné choutky, a ženy mezi sebou učiní totéž“. Na sabatu ale nešlo jen o sex. Byl odrazem starých zvyků, jež měli podpořit plodnost rostlin a zvířat, také se jednalo o jakousi parodii mše, při níž vše probíhalo úplně naopak. Zde věřící oslavovali tělo, nikoliv jeho umrtvování.

Tyto venkovské kulty kontrastují se situací ve městech, kde se drogy užívaly v soukromí. Ženy, především služebné, bývaly překvapeny bez šatů, ve stavu vytržení a po probuzení doznávaly, že s použitím nějaké masti se vydaly „na cestu“. Jeden z případů ženy ze střední vrstvy popisuje Bartolommeo Spina: „Manžel ji nalezl nahou v rohu, vše vystavené na odiv a úplně bezvládnou. A když za chvíli přišla k sobě, prozradila, že té noci nebyla sama. Manžel ji šel ihned udat inkvizitorům a dosáhl, že byla upálena“.

Ať už se jakákoli droga kromě alkoholu použije k náboženským účelům, nebo jen k osobnímu potěšení, každé použití je trestáno mučením a smrtí. Zároveň drogy nejsou přesně definovány, takže za ně může být považováno cokoliv, od pouhého pachu po mazadlo. Odsouzen mohl být tím pádem každý, kdo měl u sebe nějakou mastičku a někdo ho udal. Pak byl vyslechnut útrpným právem (mučením) a za živa upálen.

Je zajímavé, že halucinogenní lilkovité rostliny jsou dnešní farmakologií zařazeny mezi léčivé byliny, nejsou tedy považovány za nebezpečné, zatímco mezi léty 1330 a 1700 byly zosobněním ďábla.

Kladivo na čarodějnice

Tématu drog se to sice přímo netýká, ale tento návod pro inkvizitory je bezpochyby velmi zajímavý. V roce 1486 jej vydali dva němečtí dominikáni a praví se v něm, že nikdo obviněný nemůže být zcela bez viny a pokud se přizná, má být stejně dál mučen, aby se přiznal opravdu ke všemu a mohl být souzen podle plného rozsahu svého obvinění.

„Čím více trpí čarodějnice na tomto světě, tím měně už bude muset trpět na onom světě“.

Inkvizitoři tedy pro ně dělali všechno s tím nejlepším úmyslem. Obvinění pochopitelně neměli právo na obhájce a prokázaná alibi nic neznamenala, protože když třeba manžel dosvědčil, že žena ležela vedle něj v posteli, mohl to být klidně jen její duch, zatímco ona se oddávala neřestem. Pokud se někdo ani na mučidlech nepřizná, znamená to také že je vinen, protože takové mučení lze vydržet jen s pomocí ďábla.

To všechno znamená, že kdo byl obviněn, byl prostě mučen a upálen.

Rozhodující úder inkvizičnímu řádění zasadil až německý jezuita Friedrich von Spee. Poté, co deset let zpovídal čarodějnice, učinil roku 1631 následující prohlášení:

Jednejte s církevními hodnostáři, se soudci i se mnou samým stejně jako s těmi nešťastnicemi, podrobte nás stejnému mučení a zjistíte, že všichni jsme čaroději.

V době, kdy žilo v Evropě necelé tři miliony lidí, dokázali inkvizitoři upálit půl milionu lidí a zmocnit se majetku dalších tisíců osob.

Nešlo pochopitelně jen o čarodějnické procesy, které tímto způsobem potírali drogy. Dobře to roku 1782 řekl Thomas Jefferson, jeden ze zakladatelů Spojených států:

Dosud se nepodařilo dostatečně vymýtit představu, že mentální, či dokonce tělesné projevy musí být v souladu se zákony. Zákonné pravomoci vlády se vztahují jen na ty projevy, které druhým škodí. Miliony nevinných mužů, žen a dětí byly upáleny, umučeny, zmrzačeny, či vsazeny do žalářů, od chvíle, kdy nastoupilo křesťanství. K čemu to násilí vedlo? Polovina lidstva zpitoměla, z té druhé jsou pokrytci, všude se válčí a vládne bezpráví.

Amerika

Po objevení nového kontinentu se lékaři z Evropy těšili, jak tam pojedou, založí nemocnice atd., ale dočkali se velkého překvapení. Zjistilo se totiž, že původní obyvatelé - indiáni - toho vědí mnohem víc než oni, a tak se tam vydávali spíš na průzkumné výpravy, kdy se mohli něco naučit a v Evropě to prodat dál.

Problém byl stále v tom, že co někteří považovali za zázračné léčení, jiní nazývali nečistou magií. O svých pochybách vyvolaných tímto rozporem píše ve své knize z roku 1591 Juan de Cárdenas, kde dospívá k pozoruhodnému závěru: Člověk užívající byliny, aby vyléčil nějakou chorobu - protože také tyto byliny jsou léčivé -, by neměl spatřit ďábla ani by neměl uhodnout věci příští. Opak se stává tomu, kdo s nekalým úmyslem užívá těchto bylin, aby ďábla přivolal nebo se dověděl věci, o nichž neví. Tomu se, s Božím svolením, ďábel zjevuje a odhaluje mu, co lépe by bylo nevidět.

Ve stručnosti lze říct, že objevením Ameriky se rozšířil tabák, meskalin, a samozřejmě koka, která se stala už v té době prostředkem výnosných obchodů pro křesťany z Evropy. Mnoho jiných drog bylo papežem prohlášeno za zakázané, ale díky tomuto již rozjetému obchodu se žádná vážnější inkvizice uživatelů nekonala.

Mezi další stimulanty pocházející z Ameriky patří např. Kakao a guarana.

Tabák

Už první domorodci, na které Kolumbus narazil, kouřili tabák. Je známo, že jako první je napodobili Rodrigo de Jerez a Luis de la Torre, dva účastníci první Kolumbovy výpravy. Také je jako první začala pro tento zvyk vyšetřovat inkvizice, protože podle žaloby pouze Satan může člověka obdařit schopností vydechovat kouř ústy.

Tato droga so ovšem velice rychle získá přízeň řady lidí a velice rychle se začne šířit po Evropě, Africe a Asii. Celý svět je najednou zaplaven neznámou drogou, jejíž obchod kontroluje Anglie a Španělsko, oni první ji totiž začali pěstovat ve velkém.

To ovšem neznamená, že je všude legální, někde se trestá okamžitou smrtí jak pro obchodníka, tak pro kuřáka. Později ale i církev ustoupí. Tabák se v osmnáctém století stává povolenou drogou.

19. století

Došlo k objevu aktivních složek (čistých farmak)různých rostlin.

  • 1806 - morfin
  • 1832 - kodein
  • 1833 - atropin
  • 1841 - kofein
  • 1860 - kokain
  • 1883 - heroin
  • 1896 - meskalin
  • 1903 - barbiturát

Jako anestetika se začali používat éter, chloroform a oxid dusný (zubařský rajský plyn).

V době mnoha revolucí a rychlého pokroku se jako první začal užívat morfin. Hodil se především do polních nemocnic válek, protože dokonale tlumil bolest. Střední vrstvy obyvatelstva ho začali zneužívat. Všichni už věděli, že na něm vzniká závislost, ale samotnými lékaři byly vypracované studie o tom, že při určitých dávkách se dá vpíchnout do žíly i několikrát denně, aniž by došlo k ohrožení života, nebo se snižovala pracovní schopnost.

Pětkrát účinější než morfium je diacetyl morfinu, jenž se díky svým energetickým přednostem (heroisch) objevil na trhu pod názvem heroin. Díky němu a aspirinu se z továrničky na barviva patřící F. Bayerovi stal světový chemický gigant.

V prospektu firmy Bayer se neuváděla schopnost heroinu vytvořit závislost, zajímavé je vychvalování výrobku, např. že zbavuje pocitu strachu a lidé závislína morfiu se jím mohou léčit, protože v okamžitě, kdy si heroin vezmou, přestanou se o morfium zajímat.

Heroin se právě jako lék proti závislosti na opiu a morfiu začal vyvážet do celého světa, zvlášť na Dálný východ.

Kokain je poprvé izolován roku 1859 a zanedlouho se s ním obchoduje ve velkém. Je propagován jako „potrava pro nervy“ a „neškodný přípravek na vyléčení smutku“.

Do jeho zkoumání se pustil Sigmund Freud, placen firmou, která s kokainem obchodovala, za to, že označí její kokain za lepší než ten konkurenční. Freud samozřejmě drogu testoval i na sobě a podle některých svědectví ji více než jedno desetiletí denně užíval.

Začalo se vyrábět velké množství nejrůznějších nápojů obsahujících kokain, z nichž nejslavnější je zřejmě Coca-Cola, uvedená na trh roku 1885. Když se následujícího roku začalo schylovat k prohibici, byla zbavena alkoholu a doplněna o oříšek koly (obsahuje kofein).

Ke konci 19. století se objevují první hypnotika používaná k vyvolání spánku a nedlouho poté barbituráty - silně návykové drogy s daleko silnějšími abstinenčními příznaky než u morfia nebo heroinu. Brzy dochází k prvním sebevraždám závislých lidí a objevitelé prvního prodávaného barbiturátu - Veronalu - zemřou po několikaleté závislosti na předávkování svým vlastním objevem.

Prohibice

Na přelomu 19. a 20. století jsou všechny známé drogy volně k dostání v lékárnách a drogeriích, dokonce si je lze nechat poslat poštou přímo od výrobce, což je záležitost celosvětová, tedy i Asie, Evropy a Ameriky.

V Americe se ale začne zvedat první vlna odporu vedená zejména proto, že drogy začnou být spojovány s určitou skupinou obyvatel, např. kokain se začne spojovat se sexuálními prohřešky černochů, opium se zneužíváním dětí Číňany, marihuana se začíná zavrhovat díky velkému přívalu Mexičanů a návrh na zákaz alkoholu má základ v nemorálním chování Židů a Irů.

V roce 1869 vzniká Prohibition Party, jejíž hlavními spojenci byly různé spolky, často výlučně ženské, hlásající abstinenci a křesťanské ctnosti. Americká lékařská komora a Komora lékárníků v tom vycítila příležitost, jak získat kontrolu nad ostatními omamnými látkami.

V roce 1905, kdy opium a morfium figurují na čtvrtém místě mezi nejprodávanějšími farmaky ve Spojených státech, někteří představitelé těchto sdružení začnou prohlašovat, že jejich volný prodej dělá z chlapců kriminálníky a z dívek prostitutky.

O dvacet let později, když byly tyto látky už opravdu na předpis, bylo skoro třicet tisíc lékařů a asi osm tisíc lékárníků obžalováno za to, že předepsalo nebo poskytlo opium a morfium policistovi převlečenému za narkomana.

V roce 1914 kongres odsouhlasí podivný zákon tvářící se jen jako norma, která přikazuje, že výroba, šíření a vlastnění opia, morfia a kokainu musí být evidována v určitých registrech. Ve skutečnosti šlo tedy o trestní zákon, který zakazuje používání těchto látek k jinému účelu, než medicínskému.

Pouhý týden po schválení tohoto „Harrisonova“ zákona obdrží kongres petici s šesti miliony podpisy občanů požadujících zavedení prohibice.

V roce 1930 si trest za porušení Harrisonova zákona odpykává přibližně 80 tisíc osob a začínají se projevovat první důsledky této represe. Zatímco dřív byli uživatelé zástupci střední třídy starší čtyřiceti let, nyní začínají převládat lidé daleko mladší, chudší a se záznamem v trestním rejstříku. Pašování závratně roste a tito lidé mají lepší přístup na černý trh.

Ale teď zpátky k alkoholu. Takzvaný „Volstead Act“ - zákon o prohibici, vstoupil v platnost začátkem roku 1920 s výslovným záměrem „vytvořit nový národ“. Tento zákon trestal pokutou a vězením prodej a výrobu alkoholických nápojů, šest měsíců za první porušení a pět let za druhé. Výjimku bylo víno při mši svaté a lékařské užití alkoholu, pokud se lékař nechal zapsat do zvláštního seznamu, v němž nakonec figurovalo 100 tisíc lékařů.

V roce 1932 měl zákon na svědomí přes půl milionu nových delikventů, korupci na všech úrovních a dokonce dva ministři, vnitra a spravedlnosti, byli odsouzeni za styky s pašeráckými gangy. Téměř 30 tisíc osob zemřelo na následky požití metylalkoholu a jiných jedovatých destilátů a dalších 100 tisíc utrpělo vážné poškození organismu, jako je slepota nebo paralýza.

Tři mafie - židovská, irská a italská - si rozdělily monopol na porušování Volsteadova zákona a když byl roku 1933 zrušen, nezbylo jim nic jiného, než začít pašovat a distribuovat heroin, který byl zrovna postaven mimo zákon. Tou dobou se také v lékárnách objevuje volně dostupný amfetamin.

Marihuana byla ilegalizována roku 1937 a po ní další a další látky.

Nové drogy

Velkým objevem, uvedeným na trh ve třicátých letech, byly aminy - amfetamin, dexamfetamin, metamfetamin.

Prodávaly se volně v lékárnách jako prostředky proti zánětu nosohltanu, nevolnosti, obezitě, depresi a předávkování hypnotiky. Jednalo se o stimulanty desetkrát silnější a přitom o mnoho levnější než kokain. Dokázaly podstatně zvýšit výkonnost a podílely se tím pádem na zlepšení průměrných výsledků inteligence.

Jelikož dokázaly potlačit jakoukoli depresi, tlumily chuť k jídlu, ospalost, nevolnost, únavu a sklíčenost, podávaly se ve velkém množství vojákům během druhé světové války a jiných válkách, které se vedly. Roku 1941 hlásají jedny londýnské noviny: „Methedrin vyhrál bitvu o Londýn“.

Po válce se změnil účel užívání a aminy byly konzumovány především staršími lidmi, ženami v domácnosti, studenty před zkouškami a nudícími se skupinami s nedostatečnou motivací. Volný obchod je podporován reklamami typu: „Dvě tabletky jsou účinnější než měsíc prázdnin“ a brzy se tyto látky užívají po celé zemi. Pro svou potřebu vyrábějí Spojené státy v roce 1950 několik tisíc tun ročně aminů.

Tím se objevil i doping ve sportu. Koncem padesátých let umírá mistr světa v cyklistice při stoupání do horské soutěsky po požití metamfetaminu Maxiton a nedlouho potom onemocní 23 účastníků Tour de France s příznaky, které přítomný lékař označí za silnou otravu amfetaminem. Jedny noviny z té doby píší: „Bylo nutné dát svěrací kazajku cyklistovi poté, co se zbláznil v důsledku požití 100 tabletek metamfetaminu Tonedron“.

Další oblíbenou skupinou drog v této době byly barbituráty. Podle zákona se nejednalo o omamné drogy a byly proto k dostání po celém světě - v roce 1965 je asi 135 000 Angličanů závislých na těchto drogách, zvlášť nebezpečné jsou tím, že způsobují jistou smrt při vyšších dávkách, proto se také staly oblíbeným prostředkem sebevrahů. Mohlo se lehce stát, že se člověk předávkoval a zemřel náhodou, např. když zapomněl, že si už dávku vzal, nebo když byl v opojení a chtěl ještě víc. První případ se pravděpodobně stal i Marilyn Monroe.

Průběh uvádění syntetických drog byl vždy stejný. Na trh se uvedl nový objev, lidé ho začali brát, stávali se závislými a když už jich bylo moc, prostředek se zakázal. V roce 1955 to byl meprobamat, poté nastoupil benzodiazepin (Valium, Diazepam, Aneurol, Orfidal, Rohypnol, Dormodor atd.)

Nejsmutnější příběh se váže k Softenonu, který byl dán do prodeje v roce 1957 jako neškodný prášek na spaní a vyráběla se i verze pro těhotné ženy, nazvaná Babysitter. Po dvou letech se začaly rodit znetvořené děti, jejich počet ve světe dosáhl třech tisíc a vyvolal vlnu potratů po celé Evropě.

K dalším novinkám doby patřil i diethylamid kyseliny lysergové, neboli LSD 25. Objevil ji v roce 1943 Albert Hofmann. Tato látka se velmi zalíbila tehdejší OSS, později přejmenovanou na CIA, která ji používala při výslechu podezřelých osob a k výzkumu. Nakupovala v průměru jeden milion dávek týdně a disponovala neuvěřitelnými zásobami. Dnes víme, že zvláštní oddělení námořnictva a CIA používaly jako pokusné králíky tisíce nic netušících civilistů i vojáků ve Státech a v daleko větším počtu obyvatel Laosu, Kambodže a Vietnamu.

Za největšího badatele v této oblasti je ale považován Timothy Leary, který na nejprestižnější univerzitě v zemi - na Harvardu - rozjede Psilocybin project, zaštítěný Střediskem výzkumu osobnosti. Později byl ale projekt zastaven a v roce 1966 byl Leary obviněn z držení několika gramů marihuany, nalezených na hranicích u jeho dcery, a v rychlosti odsouzen na třicet let do vězení. Nakonec byl rozsudek zrušen, ale později se po vynesení dalšího rozsudku do vězení stejně dostal.

Závěr

Od počátku šedesátých let roste ve veřejnosti představa o marihuaně jako měkké droze, jejíž užívání je povoleno v Kanadě, Španělsku, Holandsku, Dánsku a části Spojených států. Kupodivu dochází k úbytku zájmu o tuto drogu, protože ji chybí jakási obřadnost, snad chuť zakázaného ovoce. Příkladem je Holandsko, kde je možné marihuanu a další produkty z konopí koupit ve více než patnácti stech cofee shops po celé zemi, což přitahuje drogové turisty z celé Evropy. Přesto se počet samotných Holanďanů konzumujících marihuanu nemění a zůstává na pěti procentech obyvatelstva.

Zajímavá je také MDMA, neboli u nás oblíbená droga Extáze. Od poloviny sedmdesátých let ji využívali psychologové a psychiatři v anglosaských zemích. Kolem roku 1984 se MDMA stala jedním ze znaků hnutí New Age a užívají ji tisíce lidí. Až do doby, než byla v roce 1985 zakázána, neexistovala žádná zmínka o tom, že by někomu uškodila. Škodit začala až poté, co se začala na černém trhu ředit a nekvalitně vyrábět.

Pervitin

Tato droga je s oblibou označována za český vynález a v okolních zemích se jí dokonce někdy říká „čeko“. Pravda je taková, že pervitin pochází z Japonska a byl poprvé syntetizován již v 19. století. Ve druhé světové válce byl pervitin podáván pilotům kamikadze při jejich posledním sebevražedném letu. Samotné slovo „pervitin“ je německého původu.


Informace pocházejí z velké části z knihy Stručné dějiny drog, autor Antonio Escohotado, autor překladu Luděk Janda. Kniha byla vydána v roce 2003 nakladatelstvím Volvox Globator