Peníze

Peníze

Jako peníze označujeme cokoli, co je všeobecně přijímáno všemi ekonomickými subjekty jako prostředek směny, tj. všeobecně uznávaný prostředek placení za zboží a služby.

Historicky vše začalo směnným obchodem, tedy přímou výměnou zboží za zboží atd., následovaly zbožové peníze, kdy se platilo určenou komoditou, například plátnem, kořením, dobytkem apod., poté se lidstvo dostalo k placení drahými kovy (zlatem, stříbrem, mědí, platinou) a poté vznikly papírové peníze, které známe již dnes. Vrcholem peněžní evoluce jdou depozitní peníze, tedy bezhotovostní peníze (bankovní účty apod.)

Historie peněz na českém území

První mince na českém území razili v 1. století př. n. l. Keltové. Na hradištích (oppidech) kmene Bójů vznikaly zejména zlaté mince 1), částečně napodobeniny mincí Alexandra Velikého, částečně hrubé mince s prostými ornamenty. Zlato pro výrobu mincí rýžovali Keltové v českých řekách. Kromě zlatých mincí používali také stříbrné mince s motivem koně.

První české mince vznikly pravděpodobně kolem roku 950 za knížete Boleslava I. Používá se pro ně označení denáry (z latinského denarius - desetník). Vážily zpočátku asi 1,7 g, později přibližně 1 g.

První mince z mědi, kde hodnotu již neurčoval obsah kovu, ale stanovený nominál, se razily za vlády Marie Terezie od roku 1758.

Papírové peníze byly na území dnešní ČR zavedeny v roce 1762. Nazývaly se bankocedule a byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Šlo o jednostranné nefigurální peníze výškového formátu 89×170 mm. Byly číslovány ručně, v horních rozích byly vyraženy pečeti se znaky císařského orla a města Vídně. V originálech se tyto první bankocedule nezachovaly. Do roku 1806 bylo vydáno dalších pět emisí bankocedulí. Nekontrolovaný tisk od konce 18. století přispěl k nedůvěře k tomuto platidlu a vyústil v měnový krach v roce 1811.

Po tomto úpadku byly papírové peníze zdiskreditovány a rakouský stát se v roce 1816 vzdal jejich vydávání. Ve stejném roce ale vznikla Privilegovaná rakouská národní banka, která od státu získala monopol na vydávání papírových peněz. První emise bankovek ve formátu 180×120 mm vrátila důvěru obyvatelstva k papírovým penězům.

Od 20. let 19. století se na bankovky přestalo pohlížet jenom jako na stvrzenky a jejich vzhled se postupně měnil. Počínaje emisí 1841 se upustilo od knihtisku, který byl nahrazen ocelotiskem. Formát bankovek vyšších hodnot se zvětšoval, ale až do roku 1866 zůstaly papírové peníze pouze jednostranné.

Funkce peněz

REKLAMA
Peníze jsou prostředkem směny (schopnost peněz zprostředkovat směnu, která je založena na ochotě všech ekonomických subjektů přijímat peníze k úhradě závazků), jsou také zúčtovací jednotkou (schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb) a uchovatelem hodnot (uchovávají kupní sílu do budoucnosti, nemusíme je tedy vynakládat na bezprostřední nákupy, ale můžeme si je odložit na později. Schopnost plnit funkci uchovatele hodnot závisí ale na stabilitě hodnoty peněz).

Nabídky peněz v ekonomice a její vývoj musí být důsledně regulován, neboť výrazné změny nabídky peněz by mohly vést k hospodářské nestabilitě.

Nabídka peněz je závislá zejména na regulačních opatření vlády a centrální banky. Celková nabídka peněz v ekonomice je ovlivňována centrální bankou, která určuje svou politikou (povinné minimální rezervy, nákup a prodej vládních dluhopisů apod.) množství peněz v ekonomice. Nabídku peněz v ekonomice dále rozšiřují komerční banky, které vlivem politiky centrální banky mají či nemají možnost vytvářet větší nabídku úvěrů.

Emise peněz

Peníze vydává Česká národní banka. Ta stanovuje jejich nominální hodnoty, rozměry, hmotnost, materiál, vzhled a další náležitosti bankovek a mincí, poskytuje náhrady za necelé a poškozené bankovky a mince, a ukončuje jejich platnost a dobu jejich výměny za jiné.

Proces emise lze popsat takto:
Osoba A poskytne úvěr osobě B. Osoba B toto stvrdí dluhopisem na své jméno, který vystaví osobě A. Pokus osoba A potřebuje hotové peníze, prodá (eskontuje) dluhopis komerční bance. Ta jej se srážkou (s diskontem) od ní odkoupí. V den splatnosti dluhopisu se obrátí na emitenta (osobu B) a obdrží od ní dlužnou částku spolu s úrokem. Pokud však i komerční banka potřebuje hotové peníze přede dnem splatnosti dluhopisu, odprodá (reeskontuje) jej centrální bance a ta jí proti němu vydá (opět s diskontem) hotové peníze. Tak dojde k emisi bankovek, tedy k vydání hotových peněz a k jejich uvedení do peněžního oběhu.

V den splatnosti úvěru se pak obrátí na osobu B centrální banka a nechá si vyplatit dluh i s úrokem. Touto operací dojde ke stažení peněz z oběhu. Pro současné bankovky je charakteristické, že zlaté krytí bankovek není nezbytné, postačí ono krytí „ostatními aktivy“ (tj. aktivními úvěry centrální banky a dluhopisy v její správě). Jedná se tedy o zlatem nekryté peníze (fiat money). Vláda stanoví tyto peníze zákonným platidlem, které musí být přijímáno.

Výlučným emitentem bankovek je centrální banka.

Peněžní pojmy

  1. Měna = platidlo, které platí na vymezeném území – na území vymezeném státními hranicemi (česká koruna), nebo na území několika států (např. euro).
  2. Měnová jednotka = jednotka výměny pro převod hodnoty zboží nebo služby. Každá měna má typicky definován zlomek základní jednotky, často je to setina hlavní měny: 100 haléřů = 1 koruna, 100 centů = 1 dolar.
  3. Měnový kurz = cena jedné měny vyjádřená v jednotkách měny jiné. Obvykle se udává jako podíl domácí měny ku měně zahraniční.
  4. Devizové prostředky = peněžní prostředky v cizí měně ve formě valut nebo deviz.
  5. Valuty = peněžní prostředky (směnky, šeky nebo cenné papíry, peníze) v cizí měně ve formě bankovek a oběžných mincí
  6. Devizy = peněžní prostředky (peníze, cenné papíry, směnky apod.) v cizí měně, které jsou na účtech u peněžních ústavů.
  7. Kupní síla = množství zboží a služeb, které může být zakoupeno za určitou sumu peněz při dané cenové hladině.

Ochranné prvky bankovek a mincí

  1. Vodoznak
  2. Okénkový proužek s mikrotextem
  3. Barevná vlákna
  4. Soutisková značka
  5. Skrytý obrazec
  6. Proměnlivá barva
  7. Iridiscentní pruh
  8. Mikrotext
1) zdroj: OTTOVA obrazová ENCYKLOPEDIE Česká republika, ISBN 978-80-7360-724-1